Partneři

  • Naši partneři
  • Naši partneři
Stezka Jakuba Míly

Stezka Jakuba Míly

Šestikilometrová naučná stezka po stopách
hrdinů povídek Boženy Němcové

1) Panský hostinec

V době dětství Boženy Němcové stála nedaleko mlýna dřevěná chalupa, v jejíž části provozovala hospodu rodina Celbova. Ještě v době, kdy ji vlastnil František Celba, proběhly na náchodském panství odvody (1828), jejichž odezvu nalézáme v Babičce v souvislosti se smyšleným příběhem Kristly Celbové (1815–1893) a Jakuba Míly. Celbovým se v živnosti dobře dařilo, proto mohli v padesátých letech 19. století postavit kamennou hospodu. V roce 1858 pak tuto budovu prodal Dominik Celba majiteli panství Jiřímu Vilému Schaumburg-Lippe, který ji nechal přestavět do dnešní podoby. Kristla se roku 1836 provdala za učitele Václava Nemastu z Provodova a žila s ním v bídě až do jeho smrti roku 1857. Jako vdova bydlela v Náchodě a k podpoře z České Čermné – obce, kde Nemasta učil – si přivydělávala šitím.

2) Mlýn

Podle povídky chodívala do mlýna Barunka s babičkou o nedělích „na toulku“. Mlynář Ruder měl tři dcery, z nichž nejstarší byla duševně  chorá. Nejmladší Marii Annu Ruderovou (1815–1871) hezky zpodobnila Němcová v Babičce jako mlynářovic Mančinku. Na rozdíl od  povídky se Mančinka vdala výhodně do mlýna na Dobrušsku, její život však skončil tragicky v mlýnském náhonu. Rodina Ruderova, která  vlastnila mlýn od roku 1773, jej v roce 1842 prodala vrchnosti. Ta provozovala v sousedství mlýna již od konce 18. století  mohutný, vodou poháněný mandl s plátenickou valchou a zařízením na bělení.

3) Žernovská lávka

Žernovská lávka přemosťovala snad od konce 16. století přirozenou říční překážku mezi Žernovem a správně závislými Ratibořicemi.  Jednalo se o hojně používanou, praktickou stavbu. „Ale proti horské povodni nebylo úbrany. Jako na divém koni přihnala se s hor, vzala  na cestě vše s sebou, co se jí v cestu stavilo, roztrhala hráz a břehy, vyvrátila stromy i stavení, a to vše v takovém kvapu, že se lidé ani vzpamatovat nemohli.“ (Babička) Lávku strhla velká voda naposledy v roce 1997 a pět let trvalo, než se ji podařilo díky místním iniciativám  nově vybudovat.

4) Panklovna

Na stráni nad Úpou stálo od roku 1795 chalupnické stavení Antonína Volfa. Na počátku 19. století přešlo do majetku vrchnosti a od manžela vévodkyně Zaháňské jej roku 1840 obdržel „za věrné služby“ otec Barunky Panklové Johann. Panklovi přízemní domek pouze pronajímali, Barunka s Kristlou Celbovou si zde hrávaly na svatbu. Poté, co se rodina přestěhovala do Zaháně, domek prodala novým majitelům panství. Budova byla ve 20. století stržena.

 

Stezka Jakuba Míly

Po snídaní šel pan Beyer s chlapci do myslivny, babička s Barunkou i Adelkou šly do hospody dát Mílovi spánembohem. Sednice v hospodě byla nabita; matky a otcové loučících se vojáků, kamarádi, sestry i známé tam byli. Ačtě jedni druhým domlouvali, ač i hospodský i Kristla nestačili nalívat, ba i Míla nalívat pomáhal, ačtě i chasa zpívala rozličné vojenské i veselé písně, aby si srdce dodali, přece to všecko nic platno nebylo; ani se žádný neopil, jako když šli k odvodu. ... Babička vešla do hospůdky, nešla ale do sednice; ne proto, že tam byl vzduch dusný, ale těžké mračno bolesti, které dusilo srdce všech a jako povlak na tvářích se jevilo, to ji zaleklo. Ona cítila, jak těm zarmouceným matkám je, z nichž tu jedna rukama lomila v němé bolesti, tu jiná tiše plakala neb hlasitě si naříkala. Jak je těm děvčatům, které se ostýchají zármutek svůj najevo dáti, a přece bez pláče se podívat nemohou na ty bledé hochy, kteří pitím smutnějšími se stávají, a když zpívat chtějí, hlasu vynutit nemohou. ... – Babička sedla s dětmi do sadu. Za chvíli tam přišla Kristla, usoužená, uplakaná, bledá jako stěna. Chtěla mluvit, ale na prsou ležel jí kámen a hrdlo měla jak stažené, nemohla slova promluvit. Podepřela se o kmen kvetoucí jabloně. To byla ta samá jabloň, přes niž o Janu věneček házela. Přelítl, a nyní, kde se jí měla vyplnit naděje, že s miláčkem spojena bude, musela se loučit. Přikryla si tvář bílou zástěrkou, pustíc se do hlasitého pláče. Babička jí nebránila. Přišel Míla. Kam se poděla ta květoucí tvář, ta živost očí! Jak by ho z mramoru vytesal. Mlče podal babičce ruku, mlče obejmul milené děvče a vytáhna ze náprsí vyšívaný šátek, který každý hoch co důkaz lásky od svého děvčete dostává, utíral jí ním oči. ... Stařena, položivši ruku na Mílovo rámě, pravila pohnutým hlasem: „Sprovázej a utěš tě Pánbůh, Jakube. Konej, co musíš, rád a nebude ti to přicházet za těžko. Dá-li Bůh zdaru mému úmyslu, nebude loučení vaše nadlouho. Doufejte. Ty holka, když ho máš ráda, nepřitěžuj mu svým nářkem. Spánembohem!“ To řkouc udělala Mílovi kříž, stiskla mu ruku, rychle se odvrátila, a vezmouc děvčátka za ruce, odcházela k domovu s tím sladkým vědomím, že potěšila zarmoucené. Milenci, do jichž srdcí babiččina slova jako rosička na vadnoucí kvítek padla, k novému životu je vzkřísíc, drželi se v obejmutí pod květoucí jabloní, jejíž květy, od vánku střásané, shůry na ně padaly. Před hospodou zarachotil žebřinový vůz, přijížděje pro vojáky, ze dvora voláno: „Mílo! – Kristlo!“ Ale oni to neslyšeli. Drželi se v náručí – což jim bylo do světa, jeden v druhém objímal celý svůj svět.

 

Božena Němcová, Babička

 

5) Žernov

Na počátku 15. století, kdy nalézáme nejstarší zmínku o Žernově, je místní osídlení pojmenováno jako městečko, v době Barunčina mládí se však hovoří pouze o obci. Důvodů poklesu významu Žernova bude více, jistě mezi ně patří změny hospodářských, strategických a sociálních podmínek, které proběhly v 18. století. Na Žernov chodila Barunka na přástky, vyrůstali zde Jakub Míla (ve skutečnosti Míl) i Tomeš z Babičky. Na Žernově sloužila i Viktorka Židová (1792–1868) a zde také prožila svůj tragický příběh: prvorozené dítě pohodila v Žebrácké rokli pod Červenou Horou, později se jí však ještě narodil syn. Smrt zastihla starou žebračku, která neměla ráda mladá děvčata, v rodné Červené Hoře. Obec Žernov je rovněž rodištěm lékaře Antonína Čapka, otce spisovatele Karla Čapka. Cesta na Žernov vedla až do konce 19. století téměř v přímém směru tak zvaným starým kopcem (Starákem). Byla natolik obtížná, že dopravci museli využívat služby s výpomocným koňským potahem.

 

6) Rýzmburk

Rýzmburský hrad měl po svém založení ve 13. století chránit důležitou obchodní stezku vedoucí do Slezka a Polska. Příslušník zakladatelského rodu pánů erbu zlatého třmene Rubín z Rýzmburku bojoval s Přemyslem Otakarem II. na Moravském poli a zde také padl. V první polovině 15. století převzal většinu původních panství pánů erbu zlatého třmene mocný rod z Dubé. Za husitských válek vlastnil Rýzmburk Oldřich z Černčic, přívrženec katolického směru. Z dalších majitelů hradu připomeňme alespoň Petra z Adršpachu, který k Rýzmburku připojil Červenou Horu i Vízmburk. Za vlády Bernarda Žehušického z Nestajova, purkrabího Hradeckého kraje, došlo na hradě k rozsáhlým přestavbám, které řídil italský stavitel Caprinal. Na počátku 17. století připadl Rýzmburk k náchodskému panství Smiřických,
ale ti zde nikdy trvale nesídlili, byť od té doby patřilo rýzmburské panství trvale k Náchodu. Hrad přestal plnit svou funkci během třicetileté války, kdy se na jeho zkáze podepsaly obě válčící strany. V následujících obdobích sloužily opuštěné objekty jako zásobárna stavebního kamene pro blízké okolí. Ze zdiva hradních rozvalin nechal roku 1798 nový majitel náchodského panství vévoda Petr Kuronský postavit altán. Když mu roku 1912 hrozilo zřícení, byla jeho svrchní část sejmuta a nahrazena dřevěnou stavbou na zpevněné kamenné podezdívce. Do tří stran se odtud otevírá výhled do Babiččina údolí a za jasného počasí je vidět k Turyni, na Boušín, k Červenému Kostelci, Malým Svatoňovicím a Jestřebím horám. Špalek obrovité jedle bělokoré uprostřed altánu připomíná místní pověst o silném Ctiborovi.


Silný Ctibor

Rýzmburk byl za starých časů ohromný hrad, kolkolem hustými lesy obehnán. Pán rýzmburský byl dobrého srdce, ale velice přísný. Na jedné vyjížďce potkal ovčáka, který nesl na rameni velikou jedli i s kořeny. Pán se na něho rozhněval, ale když zjistil jakou má ovčák sílu, že sám jedli ze země vytrhl, odpustil mu se slovy: „Podruhé cti můj bor!“. Od té doby jinochovi nikdo jinak neřekl než Ctibor. Pán pozval siláka na hrad a přikázal mu, ať si sebou vezme pytel, že dostane jídla a pití kolik unese. Ctibor vzal ženě devítiloketní cíchu, kterou mu naplnili hrachem. K tomu vzal ještě šest uzených kýt a soudek vína a vše odnesl domů, jako by to bylo pírko. Pro jeho sílu a upřímnost si ho pán oblíbil.
Když byl vypsán v Praze veliký turnaj, na který se sjeli všichni rytíři a podle tehdejšího zvyku silní panošové za své rytíře v soubojích bojovali, i neměl pán rýzmburský nikoho, kdo by se v síle a spolehlivosti Ctiborovi vyrovnal, vzal jej tedy na turnaj sebou. Rýzmburský silák zvítězil v souboji nad německým rytířem, kterého dosud nikdo nepřemohl. Král jej za tento čin povýšil do rytířského stavu. Do znaku dostal kus loukotě se třemi špicemi. Žil dlouho a vždy v dobrém přátelství s pánem rýzmburským. Pochován byl v kostele na Hořičkách.


Parafráze pověsti zpracované Boženou Němcovou

 

7) Zastavení NS Babiččino údolí č. 24

Stromový porost v Babiččině údolí není zdaleka původní. Dnes je zde převažujícím druhem stromu smrk. Na svazích v jižní části přírodní rezervace se dosud zachovaly dubohabrové háje a v lužních polohách doubravy. V Babiččině údolí hnízdí asi osmdesát druhů ptáků. Někteří žijí při okrajích lesů, jiní v zámeckém parku či v zahradách. Zmiňme konipasa horského či lučního. Z dravců zahlédne návštěvník údolí např. káně lesní nebo poštolku obecnou. Je pozoruhodné, že údolí patří k nejvýznamnějším nalezištím měkkýšů v Česku. Na obou březích řeky bylo napočítáno na devadesát druhů lužních, vlhkomilných, lesních, skalních a vodních. Ve vlhých lesních porostech žijí obojživelníci (mlok skvrnitý), rovněž tak ve vodním prostředí (kuňka obecná). Plazi jsou zastoupeni užovkou obecnou. Ze savců stojí za zmínku např. rejsci, hraboš polní, dále pak veverka obecná, kuna skalní, z kopytníků se zde hojně vyskytuje srnec obecný.


8) Jedle bělokorá

Jedle bělokorá (Abies alba) je statný jehličnatý strom z čeledi borovicovitých se světlou kůrou a plochými jehlicemi. Dosahuje výšky třicet až šedesát metrů. Roste ve smíšených porostech ve středních a vyšších polohách a dožívá se věku 400–600 let. Poskytuje měkké, lehké, dobře štípatelné dřevo. Dříve u nás běžný strom je v posledním století na ústupu a práce s obnovou a regenarací druhu se setkávají s mnoha protivníky, jako jsou holosečné hospodaření, kouřové exhalace, vysoušení krajiny, stejnověkost porostů.

 

9) Pramen Jakuba Míly – U Merglu

Jakub Míl pocházel ze Žernova. Němcová jej znala, třebaže žernovské děti nechodily s ratibořickými do skalické školy. Přestože příběh Míly a Kristly neodpovídá skutečnosti, s postavou Míly počítala Němcová již před vznikem Babičky jako s hrdinou budoucích prací. Jakub Míl, který převzal roku 1838 rodinný majetek na Žernově, se později podle rodinné tradice stal rýzmburským lesním hajným. V oblasti Žernova se těžíval slín (německy Mergel), který místní hospodáři používali ke zlepšování kvality polí pro vysoký obsah vápence.

 

10) Pohodlí

Pod rýzmburskou strání se na obou březích řeky uprostřed lesa rozprostírá osada Pohodlí, kde až do konce 19. století stávaly mlýn a pila. Po požáru areálu zůstala stát pouze jedna budova. Obě části osady spojovala lávka, avšak před koncem 20. století ji strhla povodeň a poničila i jez, který byl součástí zmíněného komplexu hospodářkých staveb.

 

11) Bílý most

Koncem 16. století zde stávala dřevěná mostní konstrukce, a přestože se přestavbami její tvar měnil, zůstal most dřevěný dodnes. Název mostu dala jeho barva. Podle místní tradice došlo v těchto místech k nešťastné příhodě, když chůva ze mlýna dopustila pád kočárku s dítětem, o něž se starala, do řeky. Kočárek se však nepotopil, naopak plaval po proudu a záhy jej vytáhli z vody lesní dělníci. Obrázek na dřevěné desce tento příběh připomíná.

 

12) Zastavení naučné stezky Babiččino údolí č. 17–21

Řeka Úpa, která tvoří osu Babiččina údolí, pramení na hřebenech Krkonoš. Přestože nejde o obzvlášť velkou řeku, dokáže občas zaplavit velkou část údolí. To potvrzují různé kroniky, vzpomínky a koneckonců – i Babička. Dnes Úpě odebírá vodu přehrada Rozkoš. Břehy řeky byly v minulosti často oslabovány v důsledku vyřezávání břehových porostů. Okolí potom trpělo účinky příčné cirkulace vodního proudu, usazováním naplavenin a přemnožením ondater. Pro zpevnění břehů se dnes užívají olše lepkavé nebo smíšený porost, jenž v přímých úsecích řeky lépe odolává podemílání. V Babiččině údolí se tok Úpy zpomaluje a to má samozřejmě vliv na strukturu obyvatel tohoto úseku řeky. Žije zde např. kapr obecný, štika obecná či lín.

 

13) Zastavení naučné stezky Babiččino údolí č. 16

Dřevěný ratibořický (Viktorčin) splav v té podobě, jak jej znala Barunka Panklová, dnes už voda neomývá. Jeho původní stav zachytily na začátku 20. století ještě ilustrace Kašparovy Babičky, pak byl však zasypán a nahrazen novým, železobetonovým jezem. Staré bělidlo si postavil v roce 1797 mlynář Ruder a v roce 1842 jej prodal vrchnosti. Ta ještě vedle postavila jednopatrovou kamennou prádelnu, která stojí na místě dodnes. V přízemní roubené chalupě nikdy nebydleli Panklovi, jak by se mohlo zdát podle příběhu z Babičky, ale Němcová zde strávila příjemné prázdniny se svými dětmi v roce 1844.