Národní kulturní památka |Babiččino údolí

1)  Filosofické pojednání - PĚT PATER BABIČČINA ÚDOLÍ

Ratibořice tvoří zcela mimořádný a po generace už i chráněný celek, mající pět významových pater. Především je to krásná přírodní partie při řece Úpě. V první polovině 19. století ji zahradníci, působící hlavně ve službách kněžny Kateřiny Vilemíny Zaháňské, přiblížili tehdy oblíbenému stylu anglických parků. Krása Babiččina údolí je zajímavá nejen na jaře, když kvetou louky i stráně, v barvách podzimu, když je pokryje sníh, i ve dnech jarního tání. Ráno, za plného slunce, v dešti, za bouře, ve chvílích stmívání i v noci. Je zde i vzácná vegetace chráněná jakožto národní přírodní památka.

Za druhé, tedy v druhém patře, má úpské údolí hodnotu jakéhosi skanzenu, o němž by historici umění mohli říci, že je to skanzen in situ, protože nevznikl sestěhováním či přemístěním objektů z různých míst, ale přirozenou cestou. Téměř všechny budovy tohoto údolí se nejpozději v polovině předminulého století staly součástí panského letního sídla, které mělo centrum v zámku či spíše empirovém zámečku vilového typu, vybudovaném v dnešní podobě na počátku 19. století. Etnograficky bychom asi mohli zdejší skupinu budov v souhrnu označit za panský velkostatek. I mlýn a hospoda, jež tu byla od konce 16. století, přešly totiž v polovině předminulého století do panských rukou. Některé hospodářské objekty, o nichž se nyní hlavně mluví, byly počátkem 19. století přeloženy od zámku ke mlýnu. Do tohoto mikroregionu patří ovšem i rýzmburský altán, který je také už léta zpustlý.

Lidé ale přicházejí do Ratibořic hlavně proto, že jsou dějištěm Babičky Boženy Němcové, našeho literárního evergreenu, který navzdory všem pochybovačům žije. Němcová totiž zalidnila toto údolí několika podivuhodně živými postavami, které kdekdo zná a které jsou kdekomu i blízké a milé. Návštěvníci sem přicházejí s úmyslem jít chvíli po jejich stopách. Nevábí je snad jen babička a její vnoučata, ale i Viktorka, Kristla, Jakub, pan otec, tedy mlynář, rýzmburský myslivec, rodina Kudrnovic. A samozřejmě i paní kněžna a komtesa Hortenzie. I konec konců Sultán a Tyrl, dva u nás patrně nejznámější psi. Hlavní posty románu tu navíc připomíná i krásná Gutfreundova plastika odhalená v červenci 1922. Je zajímavé, že Němcová v románě v podstatě naplnila panské sídlo lidovým živlem.

Někteří návštěvníci hledají při procházce údolím ale i samu autorku románu. To je už čtvrté významové patro. Leckdo, poučen literárními historiky hledá, co je v románě dílem fantazie a co by se tu snad dalo ještě dnes spatřit. Přinejmenším není nezajímavé vidět, kde Barunka Panklová bydlela, když z údolí chodila do skalické školy. Nakonec ale asi nejvíce o Němcové a jejím díle poví neopakovatelná atmosféra údolí, kterou se víceméně nedotčenou podařilo uchovat do dalších dnů.

Všechna zmíněná patra se snad u většiny lidí, když sem zavítají, prolínají, tvoří významový celek, z něhož si návštěvník může průběžné vybírat podle své povahy, zájmu, nálady, podle svých znalostí. Proto je také už po generace Babiččino údolí chráněno. Nelze přehlédnout ale ani to, že sami obyvatelé této oblasti se vždy snažili a snaží údolí chránit. Po celé 20. století nebyl v Babiččině údolí snad zbořen jediný významný objekt a nebyla tu postavena ani jediná nová stavba. To něco říká.

Konečně je tu ještě jedno patro, které však už více než deset let dělá starost všem, jimž nejsou lhostejná předchozí čtyři patra. Totiž Ratibořice jako prostor lidského podnikání. Až do konce druhé světové války využíval vlastně celé údolí knížecí rod Schaumburg-Lippe. Zhruba od roku 1900 se tu rozvíjel turistický ruch. Obě tato podnikání nebyla Babiččině údolí ke škodě. V devadesátých letech minulého století se však stalo něco, co vážně narušilo celek, či jinak řečeno odpovědnost za celou památkovou rezervaci. Město Česká Skalice odprodalo několik hospodářských budov, které byly v nedobrém stavu, i panský hostinec, o němž by se dalo sotva říci totéž, narychlo vzniklé firmě Podzámčí, s. r. o., kterou zastupuje František Wolf. Nový majitel neudělal nic, ač se prý i k lecčemus zavázal. Uzavřel už před lety dokonce bývalý panský hostinec, dříve vždy prosperující. Objekty dále pustly. Dokonce vznikl dojem, že by komusi mohlo být docela příjemné, kdyby se časem samy položily, protože pak by se zřejmě snáze dala získat povolení k aktivitám, které by nás jednou možná i vyděsily. Je tedy velmi dobře, že se ministerstvo kultury rozhodlo přikročit k nápravě neutěšeného stavu. Budoucnost nás nebude posuzovat jen podle toho, co nového vytvoříme, ale i podle toho, zda jsme byli schopni určité hodnoty uchovat pro příští generace.

Autor: Prof. PhDr. František Černý 2005, Pět pater Babiččina údolí , sborník RODNÝM KRAJEM 31, strana 19-21.)

2) Národní kulturní památka Babiččino údolí

Na severním okraji města Česká Skalice se nalézá, turisty velmi navštěvované území, tzv. Babiččino údolí, které tímto názvem poprvé pojmenoval v roce 1878 smiřický lékař Otakar Jedlička. Rozkládá se podél řeky Úpy od České Skalice až po Havlovice. Národní přírodní památka Babiččino údolí má rozlohu 780 ha, z toho rozloha národní kulturní památky činí 334 ha. Při procházkách údolím vnímají návštěvníci krásu okolní přírody, zajímavé historické památky a navíc jsou vtahovány do příběhu, jehož děj sem zasadila spisovatelka Božena Němcová. Obdivují empírový zámek s anglickým parkem, Staré bělidlo, mlýn a mandl, sousoší Babička s dětmi, zámecký skleník, lovecký pavilon, Viktorčin splav i řeku Úpu. Babiččino údolí v Ratibořicích je skvělým příkladem harmonie přírodních a kulturních složek krajiny, proto patří mezi nejoblíbenější a nejnavštěvovanější místa tohoto kraje.

V roce l98l byla z České Skalice do Ratibořic nainstalována naučná stezka, kterou spravuje Muzeum Boženy Němcové. Měří 7,5 km a má 25 literárních a přírodovědných zastavení. V provozu je každoročně od května do září.

Další stezkou, která začíná v Ratibořicích je  Stezka Jakuba Míly. Okruh v délce 6 km je vybaven třemi informačními tabulemi a je v provozu celoročně.

Další informace a propagační materiály vztahující se k České Skalici, Babiččině údolí, k turistickým trasám, naučným stezkám, cyklotrasám, možnostem ubytování i tipům na další výlety po celém Kladském pomezí, naleznete v Regionálním informačním centru, které se nachází ve středu města Česká Skalice.

Lovecký pavilon

Na začátku lesní cesty zvané Bažantnice, která vede z Ratibořic do České Skalice, stojí od roku 1800 empírový lovecký (čajový) pavilon, který soužil panstvu k odpočinku a občerstvení při lovu nebo vyjížďkách na koni.

Ratibořický zámek

Díky dílu Babička Boženy Němcové je zámek znám především jako letní sídlo Kateřiny Vilemíny Zaháňské, která Ratibořice zdědila, jako součást náchodského panství, v roce 1800. Podoba zámku pochází z počátku 18. století, kdy nedaleko zpustlé ratibořické tvrze ze 14. století vybudoval Lorenzo Piccolomini jednopatrový barokní zámeček s kaplí ve stylu malých italských letohrádků.

Zámecký park

V těsné blízkosti zámku nechala strhnout vévodkyně Kateřina Zaháňská v letech 1810 starý hospodářský dvůr a tak vznikl prostor na založení přírodně krajinářského parku. Vnitřní ohrazený park má v současné době rozlohu 5,5 ha. Areál zámeckého parku i celé Babiččino údolí byly roku 1952 prohlášeny za státní přírodní rezervaci (dnes národní přírodní památka Babiččino údolí). Při dendrologickém průzkumu v letech 1976–1977 zde bylo popsáno celkem 124 druhů a kulturních variant dřevin.

Panská hospoda

Původní ratibořická dřevěná hospoda postavená roku 1587, stávala spolu se sousední kovárnou na místě dnešní restaurace. V padesátých letech 19. století byla na jejím místě postavena dnešní kamenná hospoda. Panskou se stala až roku 1858, když ji původní majitel prodal princi Jiřímu Vilému Schaumburg-Lippe. Dnešní úpravy a přestavby pocházejí z počátku šedesátých let 20. století.

Panský mlýn a mandl

Mlýn, který zde stál již od 16. století, vyženil v roce 1773 mlynář Antonín Ruder. V polovině 19. století nechal kníže Jiří Vilém Schaumburg-Lippe v sousedství mlýna postavit empírovou budovu mandlu. V ní provozoval mohutný, vodou poháněný mandl s plátenickou valchou a zařízením na bělení. Při rekonstrukci mlýna v roce 1950 bylo obnoveno dřevěné mlýnské kolo a doplněno zařízení mlýnice, v mandlu byla v roce 1998 zpřístupněno zrekonstruované mandlovací zařízení s expozicí věnovanou plátenictví.

Ratejna

Po roce 1810 byl v sousedství zámku vybudován nový statek s jednopatrovým křídlem (tzv. Kawalierenhaus). V přízemí této budovy se nacházely stáje, v patře pokoje pro hosty a služebnictvo. Součástí statku byla ratejna, budova sloužící jako obydlí zaměstnanců velkostatku. V nevlídném suterénním bytě o dvou místnostech zde bydlela početná rodina Panklova. Odtud vyšel dne 12. září 1837 svatební průvod mladičké Barbory Panklové.

Ananasový dům – skleník

V sousedství bývalého bělidla, při severním okraji zámeckého parku, nechala vévodkyně Zaháňská vybudovat v roce 1830 skleník s bytem pro zahradníka, zvaný též Ananasový dům. Dodnes slouží k pěstování a k přezimování tropických rostlin ze zámeckých pokojů.

Sousoší Babička s dětmi

Základní kámen k pomníku byl položen 25. července 1920, v roce 100. výročí narození spisovatelky Boženy Němcové. Autorem pomníku je Otto Gutfreund. Sousoší se nachází v centru Babiččina údolí, je provedeno v pískovci a patří k nejkrásnějším pomníkům v naší vlasti.

Staré bělidlo

Dřevěnou roubenou chalupu krytou šindelem postavil mlynář Antonín Ruder v roce 1797. Božena Němcová v této roubené chalupě jako dítě nikdy nebydlela, v roce 1844 zde však strávila příjemné prázdniny se svými dětmi. Do těchto míst později přenesla, v knize Babička, vzpomínky na dětství prožité v Ratibořicích. Ve čtyřicátých letech 19. století byla u bělidla postavena jednopatrová kamenná panská prádelna, která tu stojí dodnes.

Viktorčin splav na řece Úpě

Řeka Úpa, která tvoří osu Babiččina údolí, pramení na hřebenech Krkonoš. Přestože nejde o obzvlášť velkou řeku, dokáže občas zaplavit velkou část Babiččina údolí.  Řeka Úpa končí svou pouť u Jaroměře, kde se vlévá do Labe. V sousedství Starého bělidla se nachází Viktorčin splav. Původní ratibořický jez byl dřevěný. Jeho podoba byla v minulosti několikrát změněna  až do dnešní betonové podoby.

Rýzmburský altán

Ze zdiva rozpadajícího se hradu Rýzmburku dal postavit v roce 1798 majitel náchodského a ratibořického panství vévoda Petr Kuronský vyhlídkový altán. Z altánu se otevírá krásný výhled do tří stran od Babiččina údolí až k Jestřebím horám. Když roku 1912 hrozilo altánu zřícení, byla svrchní část sejmuta a nahrazena dřevěnou stavbou. Rýzmburský altán je poslední zastávkou naučné stezky Babiččino údolí, která začíná v České Skalici u areálu Barunčiny školy.

3) Technická památka – meliorační zavlažovací systém

Ratibořický zavlažovací systém patřil ke špičkovým zemědělským stavbám své doby a přinesl hned po dokončení zvýšení sklizně o dvojnásobek. Nedostatečná údržba závlahového zařízení vedla však k tomu, že dnes již neplní svou funkci.

První odvodnění málo výnosných kyselých luk provedl na žádost Viléma Schaumburg-Lippe v letech 1842-1848 luční mistr Müller z Hannoveru. Po počátečních úspěšných sklizních docházelo na nově meliorovaných pozemcích opět k zamokřování, neboť drenážní trubky byly uloženy příliš hluboko. Proto majitel panství pozval roku 1874 do Ratibořic prof. Dünkelberga a lučního mistra Ernsta z Nassau, aby louky meliorovali účinnějším, švýcarským přeronovým způsobem. Ten umožňoval vlhkost půdy podle potřeby libovolně měnit. Tato, ve své době špičková zemědělská stavba v Evropě, zvýšila sklizeň sena na dvojnásobek, byla však bohužel z velké části zničena melioračními zásahy.

Řečiště Úpy bylo v úseku od Viktorčina splavu k České Skalici regulováno, slepá ramena uprostřed nivy zasypána a mezi dvěma souběžnými přívodními kanály byl na ploše 66,5 ha vybudován důmyslný systém přeronových polí, propustí, přivaděčů a sběrných struh. Závlahovou vodu z řeky Úpy přiváděl od Viktorčina splavu ke mlýnu původní mlýnský náhon.

Z této unikátní technické památky zbylo však po rekultivaci na velkoplošnou závlahu  v 80. letech 20. stol. pouze nefunkční torzo na ploše kolem 6 ha. Louky jsou pravidelně koseny a při omezeném hnojení je snaha uměle obnovovat jejich dřívější druhovou pestrost. (selektivně byl likvidován šťovík tupolistý).